Proč vůbec chceme začít něco nového v konkrétní den?
„Nový život“ si představujeme jako něco rozsáhlého. Na rozdíl od jednorázové akce, která do naší rutiny vnese příjemnou změnu a k ničemu nás nezavazuje, nový zvyk vyžaduje značné úsilí, disciplínu, pochopení, proč to chcete, zpětnou vazbu v každé fázi vaší cesty k vašemu cíli.
Jednoduše řečeno, jedna věc je jít do muzea a podívat se na zajímavou výstavu a úplně jiná je absolvovat kurz a začít chápat umění 20. století. Proto si chceme dát čas na přípravu a jakoby „rozehřátí před závodem“. A chceme začít ne spěšně, ale s konkrétním datem.
Aby mozek mohl začít s něčím vážným, potřebuje „startovací signál“. Pomáhá nám pochopit, že se něco chystá. Pro studenty je to zvonek, pro sportovce píšťalka. A pro někoho, kdo chce změnit svůj život, může být tímto signálem pondělí nebo Nový rok.
Proč by to nemuselo fungovat?
Jít si zaběhat mrazivého rána 1. ledna je skvělé, ale bohužel to nestačí. Často, když ve zvolený den začneme, se nového zvyku po pár týdnech vzdáme. Pro to existuje několik možných důvodů.
Podceňujeme obtížnost toho, co nás čeká. Lidé si například myslí, že když dokázali uběhnout deset kilometrů denně v 15 letech, zvládnou to snadno i ve 35 letech. A když se očekávání a realita neshodují, snáze se vzdáváme.
To nepotřebujeme. Například někdo chce zhubnout. Ale není jasné proč. Ukazuje se, že na jedné straně vah je abstraktní „chtění“ a na druhé vytrvalost, tvrdá práce a sebekázeň.
Jak zajistit, aby se vaše sliby skutečně splnily.
První věc, kterou je třeba pochopit, je, že návyky nevznikají z ničeho nic. Pokud je někdo neustále na telefonu a „uniká“ z reálného světa, chrání ho to před něčím. Pokud se přejídá nebo nadměrně kouří, slouží to svému účelu. Abyste tomuto chování zabránili, musíte nejprve pochopit, proč vůbec vzniklo.
Náhlá změna v životě – je to jako začít běhat se zlomenou nohou. Nejprve je potřeba nechat si udělat snímky zlomeniny, zjistit, jak ji ošetřit, dát do sádry, počkat, až se kosti zahojí, a teprve poté začít pomalu zatěžovat nohu. Spolupráce s psychologem nám umožňuje analyzovat motivy, které nás k tomu vedou. Teprve pak můžeme začít měnit své životy s vědomím, bez sebepoškozování, prázdných slibů a bez sebevědomí.
Krok 1. Analyzujte své pocity.
Zkuste pochopit, co vám brání ve změně.
Proč dělám to, co dělám?
Před čím mě to chrání?
Čeho se bojím?
Přijímám se takový/á, jaký/á jsem?
Kvůli komu bych se měl/a změnit a proč?
Co ztratím, když se změním?
Krok 2. Přestaňte dávat sliby.
Nedodržené sliby sami sobě to jen zhoršují: začít je samo o sobě dost těžké a teď se cítíte provinile. Volte abstraktnější tvrzení: místo „jít spát do 21:00“ zkuste „spát 8 hodin v noci“ nebo dokonce „dobře se vyspat“. Takto se můžete přizpůsobit okolnostem a zároveň se stále posouvat ke svému konečnému cíli.
Krok 3. „Přetvořte“ své cíle v něco příjemného.
Například chci cvičit, abych zhubl. Koupil jsem si běžecký pás, ale běhání se ukázalo jako otrava a rychle se stalo nudným. Teď ho používám na chůzi, čtení knih, sledování televizních pořadů, odpovídání klientům a absolvování online kurzů. Být štíhlý je teď příjemným vedlejším efektem, nikoli vyčerpávajícím cílem samo o sobě.
Krok 4. Sledujte svůj pokrok a neignorujte mezivýsledky.
Pokud chcete zhubnout, vaším hlavním cílem by mělo být štíhlé, zdravé a krásné tělo. Ale to je konečný výsledek a nemusí být tak rychlý, jak byste si přáli. Musíte do tréninku vložit úsilí, ne ho vynechávat a dát do něj všechno hned teď. Stanovte si tedy několik milníků, které vám pomohou zůstat motivovaní: například začít s určitým počtem sedů-lehů nebo uplavat určitý počet kol v bazénu.
Všichni máme v hlavě představu o tom, jak „žít správně“. Ale představovat si to a dělat to jsou dvě různé věci. Když často odkládáme změny na nějaké abstraktní „zítra“, vzniká pocit viny: mohli bychom si zlepšit život, ale neděláme to.
Související článek: Psychika ovlivňuje hubnutí. Co s tím?
